TO STÁRNUTÍ ZRÁDNÉ SE NÁDHERNĚ ZVLÁDNE…

Ve stáří se mění nejen to, co je zjevné na první pohled – náš vzhled, mění se toho mnohem více a většina z těch skutečností se odehrává uvnitř nás. Změnou prochází naše psychika, somatika, trávení, paměť, koníčky, ale i naše osobnost.

Skutečností je, že stáří přináší do lidského života spoustu změn. Ráda říkám, že tato etapa života je jako výlet do neznáma, jen se toho neznáma tentokrát bojíme o něco víc a je potřeba se na něj s větší měrou připravit.

Definice stárnutí a stáří

Stárnutí je přechodová vývojová perioda mezi dospělostí a stářím, přičemž strukturální a funkční změny v něm vzniklé jsou nevratné, regresivní a neopakují se. Stárnutí tedy představuje neodvratný fyziologický děj, který je cestou do stáří.[1]

Stáří je pak označení posledních etap ontogenetického vývoje člověka. Jedná se
o projev a důsledek involučních změn probíhajících různou rychlostí a s výraznou inter-individuální variabilitou. [2] Na charakter stáří má vliv řada faktorů, např. životní styl, zdravotní stav, ale i vlivy sociálně ekonomické, psychické a další.

Změny, které přináší stáří

Lidé si často člověka v seniorském věku představují jako slabého, pomalého, nepružně reagujícího, člověka, který často zapomíná, a k tomu nám nad hlavami visí všechna ta zdravotní omezení – nedoslýchavost, problémy se zrakem, inkontinence, demence a další choroby.

Co všechno ale ve skutečnosti souvisí se stářím a co se může stát komukoliv z nás i v jiné životní fázi, v průběhu celého života? Pojďme se společně podívat na to, co to stáří vlastně je, co nám toto podzimní období života nabízí a co přináší, čemu čelit a co přijmout.

Fyzické změny

Pohybový aparát – Nejvýraznější tělesné změny stárnoucího organismu postihují pohybový aparát, to se projevuje zejména na postoji těla a při chůzi. Dochází k omezování kloubní pohyblivosti a rovněž se snižuje počet svalových vláken. Lidé nejsou tak rychlí, silní a obratní jako dříve.

Dále dochází ke změnám regulace tělesné teploty (snížení adaptace
na změny teploty), lidská kostra začíná být křehčí (osteoporóza, zlomeniny kostí) a neposlední řadě se mění celkový vzhled člověka (vrásky, šedivé vlasy, apod.)

Kardiovaskulární systém a dýchací systém – Staří lidé občas trpí i změnami v oblasti kardiovaskulárního systému. Stárnutí má rovněž vliv na dýchání, vitální kapacita dýchacího systému se snižuje, což souvisí s omezenou pohyblivosti.

Trávicí ústrojí – Změny postihují i zažívací systém, trávení se zpomaluje a to může způsobovat zácpy. Dochází také k poruchám peristaltiky – křeče, díky kterým starší lidé nechtějí jíst mnoho věcí.

Sociálně komunikační změny – Největším problémem se z tohoto hlediska stávají změny smyslového vnímání. Co se zraku týká, docházet může ke stařecké dalekozrakosti, zhoršené adaptaci na tmu, změnám vnímání barev. Problémy mohou nastat i u sluchu, kdy lidé začnou být méně citliví k vyšším zvukovým frekvencím. Objevit se může i šelest či nedoslýchavost. A určité změny lze zaznamenat i v chuti, percepce chuti pro slané a sladké podněty se může s přibývajícím věkem snižovat.

Psychické změny

Tyto změny jsou podmíněny biologicky nebo důsledkem psychosociálních vlivů. Dochází ke zpomalení psychické činnosti a ke snižování psychomotorického tempa a senzomotorické funkční koordinace.

Aktivační úroveň – Lidé jsou pomalejší, reagují pomaleji, déle se rozhodují.

Orientace v prostředí – Vlivem omezení některých kognitivních procesů př. pozornosti a v důsledku snížení zrakové a sluchové ostrosti se staří lidé hůře orientují.

Paměť a učení – Problém nastává při ukládání nových informací, učení bývá pomalejší.

Kognitivní funkce – Nárůst obtíží s přijímáním nových podnětů, snižuje se adaptabilita a flexibilita, narůstá fixace a integrace.

Osobnost – Osobnost se formuje po celý lidský život, charakter osobnostních změn stárnoucího člověka závisí na jeho schopnosti adaptace na změny. Na proměnách osobnosti ve stáří se významně podílí i stereotypy, které se týkají stáří (mohou snižovat sebevědomí) a další tomu podobné vlivy. Často se stává, že se u stárnoucího člověka začnou zvýrazňovat ty osobnostní rysy, které byly dříve nějak kompenzovány či jejichž projevy byly potlačovány.

Laskavosti k sobě nás nikdo neučil

Předchozí řádky se mnohým z nás nečtou úplně lehce, protože do této životní etapy spějeme všichni. Ale je nutné dodat, že stáří ještě neznamená, že se budeme potýkat se vším výše uvedeným. V každé životní situaci jsme to hlavně my, kdo má vliv na náš život a na naše zdraví a udělat pro sebe něco můžeme každý den.

Během našich životů nás potkává spoustu těžkostí a zkoušek a nakonec je vždy zvládneme. U stáří máme oproti těmto situacím jednu velkou výhodu, víme, kdy přijde, víme, že přijde a můžeme se na něj připravit. Protože kdo je připraven, není překvapen. Neříká se to tak?

A stejně tak důležité je mít v životě určitý nadhled, vidět občas sklenici spíše poloplnou než poloprázdnou. Problémy se zrakem či sluchem může mít i mladý člověk, rovněž víme, že existuje mnoho lidí se zdravotním postižením, kteří se tak už narodili či utrpěli nějaký vážný úraz během svého života a s následky žijí dodnes. S inkontinencí se setkáváme nejen ve stáří, ale i když jsme malé děti a tak bych mohla pokračovat a vyvracet jeden ,,neduh stáří,, za druhým. Je tedy zjevné, že lidé napříč věkovým spektrem řeší různé zdravotní komplikace a omezení. Otázkou však zůstává, proč zrovna toto životní období nese spoustu lidí tak těžce, proč jsou starší lidé často naštvaní, smutní, frustrovaní a následkem toho všeho osamělí?

Nabízí se odpověď. Nikdo nás neučil být k sobě laskaví. Starší lidé mají značnou potřebu být informovaní, socializovaní, také potřebují lásku, vyjadřovat se a být vyslechnuti. Mnohdy vzniká začarovaný kruh ve chvíli, kdy společnost určitým způsobem přestává vyhovovat potřebám seniora, a proto se z ní stahuje a stává se introvertním. Začíná to nenápadně, tu a tam něco přeslechne a získává zkreslené informace. Čas od času potřebuje pomoc, ale nemá kolem sebe už tolik lidí, které by o ni mohl požádat. Cítí se na obtíž, nevnímá svůj přínos a nakonec to řeší izolací. Lidé mají tendence v tuto chvíli unikat do svého světa, kde však mohou nakonec zůstat zcela sami, což prohlubuje negativní pocity a přispívá ke zhoršenému psychickému i fyzickému zdraví. Přitom by mnohdy stačilo tak málo – nelhostejnost.

Stáří není nemoc, a i kdyby byla, nejsou to na prvním místě nemocní, o které se společnost (rodina, přátelé) vždy nejvíce stará? Pokaždé když onemocním já nebo někdo z mých blízkých, pomáháme si, nabídneme si uvaření čaje, nákup a další maličkosti, protože víme, že jsme v tu chvíli zranitelní, křehcí. Stejně tak se chováme k dětem, trpělivě a s láskou. Faktem ale je, že na seniory trochu zapomínáme. Jsou to právě děti, nemocní a senioři, kteří jsou ti nejkřehčí a nejzranitelnější z nás. Co kdybychom takovou lásku, trpělivost a shovívavost jako dětem či nemocným projevovali i starším lidem okolo nás. Jak odlišné by stáří mohlo být, kdyby každý senior byl opravdu plnohodnotným členem společnosti? 

Odchod do důchodu

Prvním obtížným zlomem v životě člověka bývá v této oblasti odchod do důchodu. Odchod si můžeme vyložit záporně i kladně. Záporná povaha představuje přesun člověk někam, kde o něj nikdo již nemá zájem[3], kladný výklad je pak chápán jako ,,zasloužený odpočinek“ po létech práce.

Mnohdy začíná frustrace člověka už v tuto chvíli, protože neodchází do penze s radostí, může prožívat pocity odloženosti, vyřazenosti a snižuje se jeho sebehodnocení.
Může docházet k nepříjemnému uvědomění, že se člověk stává závislým na společnosti. Získává status důchodce, což znevažuje veškeré jeho předchozí pracovní úspěchy.

Pozitivní pohled

Pozitivní psychologie však podporuje jiný pohled na stáří. Zdůrazňuje, že senior může prožít až desítky spokojeného, plnohodnotného a šťastného života.

U starších lidí nabývá na významu otázka naplnění života a možností je mnoho. Člověk se může realizovat v domácí práci, zálibách, v pomoci druhým, v rodinných vztazích, ale třeba i ve spiritualitě, vzdělání, józe. A i když člověka postihne nějaké onemocnění, i přesto je v jeho silách uspokojit potřebu naplnění života. ,,Naplnění života totiž vyjadřuje celou subjektivní skutečnost, zejména sebereflexi, sebehodnocení, prožitky kladné i záporné, i usilovná o naplnění života.“ [4]

Ideální stáří

Za ideální stáří lze považovat stav, kdy člověka nesužují žádné vážné choroby a zároveň má stále zachovanou jakousi duševní svěžest a radost ze života.

Každý člověk je však naprosto jiný, má své specifické touhy, potřeby a přání, a tedy si každý sám musí vymezit, co ho činí šťastným a následně jakými cestami se pro naplnění těchto potřeb může vydat.

,,Zastánci modelu úspěšného stárnutí a zdravého stáří (Rowe, Kahn, 1997; WHO, 2003)[5] vyjadřují názor, že cílem gerontologie a geriatrie by nemělo být samoúčelné prodlužování lidského života. Hlavním úkolem by se mělo stát funkční zkvalitnění života ve stáří. Úspěšné stárnutí totiž neznamená jen nepřítomnost handicapů, důležitá je zároveň dostatečná úroveň kognitivního, sociálního a fyzického fungování.“[6]

Cesty ke spokojenému stáří, možné činnosti seniorů

– kvalitní výživa a dostatek tekutin

– péče o sebe sama, sebeláska

– dostatečné množství duševních aktivit (spiritualita, víra v Boha, aj.)

– dostatečné množství pracovních aktivit (brigáda, výpomoc)

– přiměřené množství tělesných a relaxačních cvičení (chůze, krátký výlet, cvičení, relaxace)

– vytváření a udržování sociálních vazeb (komunikace s rodinou, přáteli, nové příležitosti)

– účast na kulturních akcích (pocit sounáležitosti, člověk je součástí veřejného dění)

– užívání moderních technologií (např. internet, sociální sítě, videohovory, apod.)

– poznávací programy (poznávat nové je přirozená lidská touha, př. poznání nového města)

– zájmové aktivity (stolní hry, domácí zvířata, zahradničení, ruční práce)

– vzdělání (přednášky, sledování dokumentů, četba knih, studium univerzity třetího věku)

– dostupnost potřebných služeb

Příprava na stáří

           – zdravá životospráva

           – duševní hygiena

           – stabilní rodinné vztahy

           – tvorba představy o stáří nezatížená předsudky

           – vzdělávání se v této oblasti (zdravotně-osvětové působení)

           – postupná tvorba náhradního každodenního programu pro období stáří

Adaptace na stáří

Aby stáří mohlo být prožito spokojeně, je důležité, aby se člověk nejprve adaptoval na proces stárnutí. V rámci pomoci starším lidem k dosažení optimální adaptace na stáří je potřeba přihlédnout k jejich individuálním možnostem. Měly by se zohlednit jejich osobní potřeby a přání, dosavadní životní styl a rovněž je nezbytné respektovat právo volby a osobní svobodu každého člověka.

Švancara (2004, str. 110) sestavil koncept „pěti pé“ optimální adaptace, který zahrnuje „důležité předpoklady a vodítka pro duševní životosprávu ve vyšším věku.“ [7]

  1. Perspektiva

Zde je stěžejní zaměření se na budoucnost. Dobře adaptovaný senior si plánuje svou budoucnost a má i nějaká očekávání. Životní perspektiva člověka souvisí s jeho hodnotami a ty pravé hodnoty jsou nadosobní a nadčasové. Mluvíme zde například o víře v Boha, posmrtný život, ale například i o lásce či umění, které přesahují časová omezení pozemského života.

  1. Pružnost

Optimální adaptace vyžaduje schopnost přizpůsobit se. Přizpůsobit své myšlení a jednání měnícímu se prostředí, být otevřený novým skutečnostem a učit se z nových zkušeností. Pružnost mysli souvisí s tělesným pohybem, který podněcuje myšlení. K udržování pružnosti pomáhá například cestování, studium, rozmanité zájmy či udržování sociálních kontaktů.

  1. Prozíravost

Prozíravý člověk dokáže organizovat svůj život, přizpůsobit se svým možnostem, předvídat určité okolnosti či průběhy situací a poučit se z chyb. V prozíravosti se projevuje moudrost a inteligence. Zde jsou velice důležité životní zkušenosti, opatrnost, ale i cílevědomost.

  1. Porozumění, pochopení pro druhé

Stejně jako v jiných etapách života, je i ve stáří nutné snažit se porozumět potřebám druhých lidí. Empatie je jedním z klíčů k udržení dobrých rodinných a sociálních vazeb. O porozumění a toleranci by se však měli snažit nejen senioři, ale i mladí lidé.  

  1. Potěšení

Je potřeba si udržet zdroje radosti a potěšení. Záleží na individuálních přáních, potřebách a možnostech každého seniora.

Závěr

Mnohdy se mladší lidé starším lidem a seniorům vyhýbají, protože jsou připomínkou toho, že po bezstarostném dospívání a nezávislé dospělosti přijde osamělé stáří. Fáze života, kdy nemáte ani mládí ani finance ani zdraví. To vše jsou pouze předsudky, které jsme vytvořili my a jenom my je můžeme změnit.

Věříme, že po přečtení celého článku stejně jako my v Andělu Strážném i Vy vidíte tu cestu. Je každého z nás a na každém z nás. I ve stáří se můžeme věnovat sobě a mít se rádi. Vlastně je to mnohem důležitější než v jakékoliv jiné životní fázi, protože na sebe máme více času, za celý život už se dobře známe a víme, co nás těší a co ne. Ano, musíme přizpůsobit svému věku a možnostem své zájmy, trávení času, stravu a možná mnoho dalších věcí. To je ta příprava na výlet, o které jsem mluvila na začátku. Ale i tahle cesta může být zábavná, mohou na ní vznikat nová přátelství a můžeme se na ní naučit mnoho nového, něco co můžeme předat svým vnoučatům, něco z čeho my samy budeme mít radost.  

Důležité je nepřestat tvořit, dělat, co nás činí šťastnými, starat se o sebe, mít se rádi a když budeme potřebovat pomoc, tak se o ni nebát požádat. Třeba Anděla Strážného.         

Kdyby však bylo potřeba říci pouze jednu věc, která je ve stáří nejdůležitější, byla by to dětská hravost. Aneb jak řekl Miloš Kopecký[8]: „Blbé není stáří, ale ty blbé kecy těch druhých o tom!“

                                                                                                                                           Mgr. Kamila Podlahová

_______________________

[1] Pacovský, V. (1990). O stárnutí a stáří. Praha: Avicenum.

[2] Kalvach, Z., Zadák, Z., Jirák, R., Zavázalová, H., Sucharda, P., a kol. (2004). Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada.

[3] Říčan, P. Cesta životem. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038- 078-0.

[4] Švancara, J. (2004). Psychologická involuce a psychologické aspekty adaptace ve stáří. In: Z. Kalvach, Z. Zadák, R. Jirák, H. Zavázalová, P. Sucharda, a kol. (2004). Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada.

[5] Rowe, J. R. & Kahn, R. L. (1997). Successful aging [Electronic version]. Gerontologist, 37, 433-440.

[6] Zdražiová, L. (2007), Determinanty tvořivé činnosti ve stáří, diplomová práce

[7] Švancara, J. (2004). Psychologická involuce a psychologické aspekty adaptace ve stáří. In: Z. Kalvach, Z. Zadák, R. Jirák, H. Zavázalová, P. Sucharda, a kol. (2004). Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada.

[8] Miloš Kopecký, český herec, 1922 – 1996

Pro více takovýchto zajímavých článků se můžete

⬇️⬇️⬇️přihlásit k odběru zde ⬇️⬇️⬇️

Odebírat NOVINY

Skip to content